Navečer šestého dne Stvoření svolal Bůh všechna zvířata, aby se společně shromáždila.
Zvířata tedy bez meškání předstoupila před svého Stvořitele. Každé živé stvoření se sklonilo a vzdalo chválu Jeho majestátu. Jen ovečka, která se loudala za ostatními, smutně zůstala zticha.
„Copak ti schází?“ otázal se Stvořitel. „Proč se neraduješ jako všichni ostatní?“
„Jak bych se mohla radovat?“ posteskla si ovečka, „vždyť jsi mne stvořil úplně bezbrannou! Jak mám chránit svůj život?“
Hospodin se zeptal:
„Přála by sis tedy velké drápy medvěda?“
Ovečka zavrtěla hlavou.
„Tak třeba ostré zuby jako má lev?“
„Ne,“ odpověděla ovečka. „Chtěla bych takové zbraně, které by mě ochránily, ale zároveň nikomu neublížily.“
Stvořitel se zamyslel a řekl:
„Vidím, že chceš žít v míru a s láskou. Proto tvou žádost vyslyším. Dám ti to, co tě ochrání od zlého.“
A učinil ovečku pokornou, oddanou a trpělivou.