Nastupoval jsem v Košicích do vlaku na Prahu s obvyklými obavami: Kdo budou mí spolucestující? Představa ostrých hochů popíjejících lihoviny s pivem na lůžkách pode mnou, zatímco výpary jejich nápojů stoupají až k mému nosu, mne naplňovala hrůzou stejně, jako obavy o peněženku a doklady.

Když jsem však odsunul dveře do kupé, nebyla tam podobná individua, ale stál za nimi usměvavý postarší pán v elegantním dvouřadém saku. S úlevou jsem vešel a vložil zavazadlo do přihrádky. Lůžka již byla připravena ke spaní. Moje bylo hned dole, posadil jsem se a vybídl k témuž i onoho elegantního muže.

Přisedl a společenská povinnost nás vedla k vzájemnému představení se. Dříve byl právníkem, avšak nyní, v důchodu, je čestným předsedou významného prospěšného spolku. Spolku, o kterém jsem již někdy něco slyšel, avšak nic konkrétního. Bezelstně jsem se dotázal po podrobnostech, načež mi byla udělena asi hodinová přednášku o stanovách, řádech, podmínkách členství a veřejně prospěšných aktivitách. Nepamatuji si z ní už skoro nic, jen to, že není tak snadné stát se jeho členem, protože – „Víte, je to spolek opravdu, ale opravdu slušných lidí.“

Ve chvíli, kdy tato věta zazněla, jsem si uvědomil, že když na této zemi žil Ježíš Kristus, většinu svého času věnoval lidem ze dna společnosti. Dokonce se s nimi účastnil společných večeří, což tehdy znamenalo něco jako navázání bratrství.

Zní to pateticky, ale věřím, že právě proto Ježíš nabízí své přátelství i mně.

A tak mi došlo, že tento prospěšný spolek není pro mě přesto, že svými úvodními obavami o společnost v kupé, jsem naplnil právě tu část jeho stanov, která mě jako křesťana tak moc pobouřila.

bjt