Kdoví, snad to byla šedavá obloha deštivého jara, co vnuklo hlemýžďovi myšlenku, že na světě přece musí existovat ještě jiné lahůdky, kterými by se mohl živit, a ne jen čerstvá zelenina. A vydal se na dalekou cestu vzhůru po kůře staré třešně.

Špačci se smíchy málem neudrželi na větvích, když viděli šnečí snahu. Jeden z těch drzých ptáků se nakonec nad hlemýžděm slitoval, zalétl k němu a vyptával se: „Co tady chceš? Copak nevidíš, že na stromě ještě nedozrála ani třešinka?“

„Já vím, já vím,“ odvětil hlemýžď, „samozřejmě vím, že je teď třešeň ještě bez plodů. Ale než dolezu až nahoru, určitě už nějaké dozrají.“

Tak pravil hlemýžď a šplhal vytrvale výš a výš.