Láska mezi jedním manželským párem zůstávala již delší dobu na mrtvém bodě. Od té doby, co už muž nevydělával a ona už neměla co jíst, bylo to úplně špatné. Byli prázdní a hladoví. Věčně hladoví sedávali proti sobě, když se večer vrátili domů.
On říkal: „Dej mi chleba!“
Ona odpovídala: „Dej mi peníze!“
Ona si myslela: „Kéž by konečně zmizel!“
Ale on neodcházel.
Neodešel ani toho večera, kdy na něj křičela, že je k ničemu. Šel do kuchyně a ona si myslela, že tam jí poslední kousek chleba.
Když vešla do kuchyně, triumfálně se zeptala: „Chutnalo?“
On poodstoupil a přisunul ji krásně upravený kousek chleba. Bylo to pro ni tak náhlé a nepřirozené, že plakala a ptala se sebe sama. „Proč člověk pláče, když náhle ve tmě uvidí světlo?“
„Pojď, musíš něco sníst,“ řekl on.
„Nemůžu jíst,“ řekla ona a přisunula krajíc k němu. Oba stáli chvíli nerozhodně. Pak, jako trosečníci, kteří náhle hledí do hřejícího slunce, začali chápat. On vzal krajíc chleba, rozlomil ho napůl a oba začali jíst. Ona se usmívala.