Okolo mne chodili lidé a povídali, co je láska.
Starý muž, jehož obličej byl vyhublý a plný melancholie si povzdechl a řekl:
„Láska je slabost přírody, která se od Adama a Evy předává z pokolení na pokolení.“
Svalnatý mladík odpověděl:
„Láska spojuje současnost s minulostí a budoucností.“
Potom se objevilo krásné děvče s červenými tvářemi a s úsměvem řeklo:
„Láska je jako víno, které nevěsty nalévají rannímu svítání, dělá ze silných duší ještě silnější a dává jim schopnost stoupat vzhůru ke hvězdám.“
Po ní promluvil vousatý, pochmurně vypadající muž v černém.
„Láska je slepá nevědomost a začíná i končí mládím.“
Jiný vysvětloval:
„Láska je božské vidění, které umožňuje člověku vnímat téměř tolik věcí, kolik jich vnímá Bůh.“
Po něm promluvil slepý muž, oťukávající si cestu holí:
„Láska je mlha, která nám bere zrak. Zabraňuje, abychom poznali tajemství existence, takže srdce vnímá jen chvějící se stíny a touhy uprostřed vrcholů, je jen ozvěnou křiku, jenž přichází z němých údolí.“
Po něm řeklo vesele malé dítě:
„Láska je můj táta a moje máma a kromě nich nikdo neví, co to láska vlastně je.“
Tak mluvili o lásce jako o souhrnu svých nadějí a zklamání všichni, kteří procházeli kolem. Láska však zůstala tajemstvím, jakým vždy byla.