Četl jsem si výchovný příběh pro děti o neopatrné včelce, která se chytila do pavučiny. Dobrému muži se jí zželelo a usoudil, že přece není v pořádku, aby pilná, hodná a užitečná včelička byla zlikvidována zlým a krvežíznivým pavoukem. Nelenil, pavučinu roztrhl a uvězněnou neopatrnou včelu pustil na svobodu.
Na závěr příběhu bylo několik poučení pro malé čtenáře o tom, jak mají být opatrní, jak je třeba dávat si pozor na pavučiny, a co všechno v našem životě může takovou pavučinou být.
Jenže já nebyl zrovna naladěn na autorovu notu, a tak na místo toho, abych si vzal ponaučení, vyvstala mně neodbytná otázka: „Ale jak k tomu přišel ten pavouk? Je to v pořádku?“
A nezůstalo u otázky. Přidaly se i argumenty: Kde by byl svět, kdyby to takto dělal každý? Pavouci by vyhynuli, a kdo by pak likvidoval miliony much a dalších obtížných hmyzáků? Přece nejde do přírody přenášet lidská měřítka hodnot.
Je to v malém úplně to stejné, jako když lidé v dobrém úmyslu změní tok řeky a způsobí tak narušení biologické rovnováhy, která v dané oblasti panovala po staletí.
Právě díky podobným „výchovným“ zásahům vymírá denně na 150 druhů živočichů. Autor mne tedy svou propagací nadvlády člověka nad přírodou pěkně naštval.
„Tu knížku dětem nesmíš dát do ruky!“ vydal jsem proto příkaz manželce.
„Neblázni,“ odpověděla mi, „každý přece pozná, že ten příběh je úplně o něčem jiném, než co mi tu vykládáš.“
No, každý ne.
Problém je totiž v tom, že někteří lidé najdou všude vždycky to, co tam najít chtějí, a ne to, co tam skutečně je.

bjt