Pouštěl jsem si muziku a děti zlobily. Prosil jsem, napomínal, zase prosil a zase napomínal – ale nepomáhalo nic. Pak mi došla trpělivost a začal jsem příšerně řvát: „To nemůžu mít ani chvilku toho klidu? Musíte pořád dělat takový kravál? Vypadněte z obýváku, zalezte do pokojíčku a mlčte!“
Děti začaly plakat a zmizely v pokojíčku. Musel jsem si cédéčko pustit znovu, abych z toho vůbec něco měl. Jenže se ozvalo svědomí: „Děti jsou přece víc než cédéčko. Ty si přece nejde pouštět podle nálady.“
Cítil jsem, že bych se měl zvednout a jít za nimi. Muzika byla ale fakt pěkná a věděl jsem, že když se nezvednu a nepůjdu za nimi hned, tak už to neudělám. A taky jsem to neudělal, a upřednostnil pěknou muziku před svými dětmi s tím, že si jich ještě užiji dost. Žel, že jenom do okamžiku, než se z jejich pokojíčku ozvalo: „Tatííí, on mi bere kostkýýýý! Tatííííí, pojď sem!!!!“
A tak jsem si to cédéčko v klidu neposlechl.
Tehdy jsem si říkal, že to jednou moje děti ocení. Dnes vím, že to byla velmi naivní představa.

bjt