Je zimní večer. U teplého krbu v pokoji je živo. Jen dědeček sedí tiše stranou na svém obvyklém místě a není mu věnována žádná velká pozornost. Nepřináší to totiž dobrou náladu pro ty, kdo se dívají na chátrajícího starého muže. Jen nejstarší vnuk to tak nevnímá – neděsí ho nemilosrdnost stáří. Rád vzpomíná na společné procházky, vzájemnou náklonnost a mnohá neprozrazená tajemství, která dědeček slíbil střežit.

„Nemáš nějakou deku?“ zeptal se náhle chlapec, když si jako jediný z rodiny všiml, že se stařík chvěje chladem.

„Nemám zde žádnou,“ zabrblal jeho otec, schovaný za novinami. „V garáži jedna leží, tak si ji vezmi.“

Když syn přinesl deku do obývacího pokoje, vzal nůžky a uprostřed ji rozstřihl na dva díly.

„Jedna polovina je pro dědečka a druhá pro tebe,“ oslovil svého překvapeného otce. „Dám ti ji, až budeš jednou tak starý jako on...“