Když katolický kněz Hus jel koňmo na koncil do Kostnice, měl za sebou léta tuhých teologických sporů a před sebou vidinu, že se mu podaří vysvětlit a z Písma obhájit to, co viděl jako cestu pro reformu středověké církve. Byl odhodlán raději zemřít, než by se zpronevěřil svému svědomí.
Kdyby jen tušil, co bude potom: husitské války, reformace, Jednota bratrská, Bílá hora, násilná rekatolizace, Toleranční patent, vznik Československé církve husitské, zrovnoprávnění katolíků s protestanty, ekumenický dialog, Husova komise, omluva katolíků za spáchané křivdy na protestantech...
Asi dnes nejde se všemi Husovými názory souhlasit. Abychom taky o 590 let později nebyli se všemi svými slovníky, konkordancemi, databázemi, archeologickými objevy a teologickými sborníky v něčem o trošku chytřejší než Mistr Jan. Jsme ale, stejně jako on, ochotni brát vážně to, čemu se říká svědomí?
Nejde o to mít absolutní pravdu, ale zůstat čestný v tom, co vím a mohl jsem poznat, ať to stojí, co to stojí. Mladý Jan, který se během svých studií těšil na to, až „bohdá bude bohatým knězem a míti se bude dobře“, pochopil, že jsou na světě důležitější věci.
Svědomí, to je věc.

bjt