Na cestu života vstoupila mladá matka.
„Je tato cesta dlouhá?“ ptala se svého průvodce.
„Ano, je to cesta dlouhá a namáhavá. Než dojdeš k jejímu konci, zestárneš. Ale konec bude lepší než začátek.“

Mladá maminka byla šťastná a nemohla uvěřit, že by mohlo být něco lepšího než první roky s malými dětmi. Hrála si s nimi na rozkvetlé louce, trhala květiny a koupala je v potocích. – Co může být lepší než tyto dny! – Tak hodnotila začátek své životní cesty.

Nastala však noc. Bouře ničila všechno, co stálo v cestě a černá tma je objímala. Děti se chvěly strachem. „Maminko, my se nebojíme, protože ty jsi blízko a nic zlého nemůže přijít.“ „Toto je lepší než nejkrásnější sen,“ pomyslela si matka, „své děti jsem naučila odvaze!“

Pak přišlo nové ráno. Cesta stoupala do příkrého kopce a všichni byli unaveni. „Mějte trpělivost, dojdeme tam,“ povzbuzovala matka své děti, až dosáhly vrcholu. „Bez tebe bychom to nedokázali,“ řekli malí cestovatelé, když se ten večer ukládali ke spánku. „A to je lepší den než včerejší,“ radovala se maminka, „dnes jsem jim dala sílu. Mé děti se naučily statečnosti.“

S novým dnem však přišly neznámé mraky a zemi zastínila válka, nenávist a zlo. Když děti klopýtaly ve tmě, matka řekla: „Podívejte se vzhůru ke Světlu!“ A ukázala jim Věčnou Slávu. Ta je provedla temnotou. „Toto je nejlepší den vůbec!“ zhodnotila nelehký úsek života mladá žena. „Dnes jsem ukázala svým dětem Boha!“

A tak pokračovaly dny, týdny, měsíce a roky. Matka zestárla. Byla trochu ohnutá, ale děti byly silné, vysoké a s odvahou řešily všechny překážky.

„Dospěla jsem do konce své cesty,“ řekla jednoho dne. „A až nyní jsem poznala, že je konec lepší než začátek. Mé děti mohou chodit samy a jejich děti po nich.“ – Odcházela. – Děti stály a pozorovaly ji, dokud je nezanechala za sebou. „Už ji nemůžeme vidět,“ řekly potom, „ale moc jejího vlivu je s námi. Ona je víc než trvalá vzpomínka.“