Šel jsem jedno mlhavé ráno s naší Anežkou do školky přes nábřeží kolem řeky Otavy. V ranní mlze tam sedělo několik rybářů a tupě zírali na klidnou hladinu řeky.

Odpovídaje na neustálé otázky naší malé holčičky, sledoval jsem rybáře i jejich splávky. Najednou se začal jeden splávek potápět. Vlasec se napínal a rybář rychle popadl prut. Nastal boj o život, kdy se chycená ryba nechtěla dát tak lacino. Na břehu jsme s Anežkou tiše drželi rybě palce.

Profesionální deformací duchovního jsem přemýšlel o člověku, jenž se podobně chytil na návnadu, která vypadala tak žádostivě. V konečném důsledku však hřích bolí a boří mnoho dobrého v našem životě.

Anežka mi pevně tiskla ruku. Bylo jí líto ryby, která byla v podběráku vytahována na břeh.

Pak se ale stalo něco, co nám oběma vyrazilo dech. Rybář si pěkného kapra prohlédl a najednou žbluňk! Hodil ho zpátky do vody. A já nově pochopil, co pro mě znamená Boží milost...

Václav Vondrášek