Na nehostinné a skalnaté poušti žili dva poustevníci. Bydleli blízko sebe v jeskyních, které měly vchody naproti sobě.
Po létech modliteb a náročného odříkání jeden z nich dospěl k přesvědčení, že dosáhl dokonalosti.
Ten druhý byl stejně zbožný, ale také vlídný a přátelský. Zastavoval se na kus řeči s poutníky, kteří tudy občas procházeli, utěšoval a hostil ty, kdo se ztratili nebo byli na útěku. „Jenom ztrácí čas, který by měl věnovat rozjímání a modlitbě,“ myslel si první poustevník. S častými, nicméně drobnými pochybeními toho druhého prostě nemohl souhlasit.
Aby mu nějak viditelně naznačil, kolik mu ještě schází do svatosti, rozhodl se, že ke vchodu své jeskyně položí kámen pokaždé, když ten druhý něco zanedbá.
Za několik měsíců před jeho jeskyní stála vysoká šedá kamenná zeď. A on zůstal zazděný uvnitř.

Někdy ve svém srdci stavíme zdi z maličkých kamínků nevole, zlosti, mlčení, nevyřešených problémů a zachmuřenosti. Naším nejdůležitějším úkolem je zabránit tomu, aby kolem našeho srdce stála zeď. A především se musíme snažit, abychom se nestali „dalším kamenem“ ve zdi někoho jiného.

(Paprsek slunce pro duši, Portál 2000)