Nikdo nevěděl, kdy se ten muž ve městě objevil. Jako by na té rušné třídě plné obchodů, restaurací, kinosálů, po níž se po celý den procházeli lidé a na níž si dávali dostaveníčko zamilovaní, byl odjakživa.
Vkleče kreslil barevnými křídami anděly a nádherné krajiny zalité sluncem, šťastné děti, rozkvétající poupata a sny o svobodě.
Lidé si na něj už zvykli. Sem tam mu někdo hodil drobnou minci. Občas se s ním někdo zastavil na pár slov.
Lidé s ním mluvili o svých starostech a nadějích, o svých dětech – že ten nejmenší chce pořád spát s rodiči a ten nejstarší neví, na jakou školu se má přihlásit, protože kdoví, co bude za pár let.
Muž naslouchal. Hodně naslouchal a málo mluvil.
Jednoho dne si však sbalil věci a chystal se odejít.
Kolem se shromáždili lidé a dívali se na něj. Sledovali ho a čekali.
„Nech nám tu něco na památku.“
Muž jim ukázal prázdné ruce. Co by jim mohl dát?
Ale lidé dál stáli a čekali.
Sundal tedy batůžek ze zad a vytáhl křídy. Své barevné křídy, které zářily všemi barvami a kterými kreslil anděly, květiny a sny, a rozdal je lidem.
Každému dal kousek křídy a beze slova odešel.
Co lidé s těmi barevnými křídami udělali?
Někdo si ji vystavil doma za sklem, jiný ji odnesl do muzea moderního umění, další ji strčil do zásuvky a většina na ni zapomněla.

(Paprsek slunce pro duši, Portál 2000)