Díky je možno říci mnoha různými způsoby. Je možno říci díky a dívat se do země. Děkujeme nejen slovem, ale i výrazem obličeje. Je možné říci děkuji a ušklíbnout se. Obličejem přitom říkat: „No, to jsi tomu dal!“ Tím, jak se chováme při děkování, vyjadřujeme úctu či neúctu k dárci. Ten to pozná. Vyčte to nejen z našich slov a výrazu obličeje, ale ze všeho, co děláme a jak se chováme při tom, když děkujeme. Výstižně to vyjadřuje Zdeněk Šmíd v knize Jak se mají Mayové, když říká, co se stalo ve vesnici u řeky Agua Caliente:
„U kostela jsme potkali holčičku. Mohlo jí být pět a styděla se. Stála s palcem v puse. Sedl jsem si k ní na bobek a podal jí malou pozlacenou propisovačku. Ale ona se mě bála. Té tužky taky. Galeb ji ujistila, že tužka je její. Ale holčička neuměla španělsky a nevěděla, k čemu je tužka. Počmáral jsem papír a podával ho i s tužkou holčičce. Opatrně si vše vzala. Udělala taky čáru. A nadechla se šťastným ohromením. Poctila mne úsměvem, jaký neumím popsat. Možná se tak radovaly děti na Starém Bělidle, když babička vytáhla z kapsáře čtyřbarevné kotě. Bylo tomu tak asi v nenávratných časech, kdy nouze byla nouzí, dar darem a štěstí štěstím. Díky Bohu jsem prožil pěkný život a mám na co vzpomínat. Mezi nejkrásnější z mých vzpomínek patří teď i úžas indiánské holčičky v guatemalské džungli.“

(O vděčnosti s Jaro Křivohlavým, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2005)