Stěhovaví ptáci mají jedno z nejstatečnějších srdcí. Aby mohli přežít, tak musí létat přes Atlantský oceán. Při této cestě se naučí spoléhat jeden na druhého a hlavně doufat v to, co sice na počátku cesty nevidí, ale časem k tomu doletí. Při dlouhé cestě život každého z nich závisí na ostatních, a to jim dává sounáležitost.
Není možné být sám. Ptáci nad tím nemusí přemýšlet. Bůh jim to takto vložil do srdce. On sám je vodí a oni mu patří.
Jednou když se po zimě vracelo hejno do Evropy, tak si ptáci cestou vyprávěli o tom, že je jistě čeká krásná louka. Všichni se na ni těšili, a to jim dodávalo sílu. Jeden z nich však pochyboval. Jmenoval se Pírko Lehký, všichni mu však říkali Peříčko, protože všechno bral na lehkou váhu. Z ničeho si nedělal starosti – říkal vždy – no a co, stejně jednou fšichni vypustíme poslední pírko, že jo. Nebral totiž vážně ani gramatiku. Učitele ptačího zpěvu oslovoval pane učiteli ftáku, místo pane ptáku.
Panu učiteli z toho vždy vstávala všechna pírka na hlavě, protože Peříčko také odmítal zpívat to, co ostatní. Místo obvyklého cvrlik-cvrlik či píp-píp zpíval zásadně árie z muzikálů a ještě raději parodoval smuteční pohřební písně, u kterých s neskrývanou radostí jódloval.
Pan učitel to s ním už dávno vzdal. Říkával: Pírko, Pírko, na tebe jednou dojde! Z tebe nevyroste žádný pořádný pták. A Peříčko si vždy pomyslel: Jo, jo, ale gdo dojde, že jo. Netušil, že to bude on sám. Jeho vlastní srdce. Nikdy si nepřipouštěl, že má stejnou potřebu lásky jako ostatní. Vždy si myslel, že si vystačí sám a není závislý na lásce, kterou nám Bůh sesílá ve vztazích. Říkával: Jo Bůch, to je taťka nebeský a já jsem taťka pozemský, že jo. Já jsem už stvořil takových nesmyslů, že jo. Prostořekost mu byla vlastní. Když při dlouhé cestě přes oceán letěl s ostatními, nastala velká fujavice. Ono občas foukalo, ale tentokrát to bylo jinak.
(pokračování zítra)

Vlastimil Trávník