Dvě semínka se ocitla vedle sebe v plodné podzimní půdě. První semínko povídá: „Já chci vyrůst. Chci zapustit kořínky hodně hluboko a vyrašit nad zem. Chci rozvinout jemné lístky jako vlajky ohlašující příchod jara. Chci, aby mě slunce hřálo do tváře a aby mi na okvětních plátcích zářily kapičky rosy!“ A rostlo.

Druhé semínko si řeklo: „Mám to ale osud. Bojím se. Jestli zapustím kořínky do země, nevím, na co v té tmě můžu narazit. Jestli si prorazím cestu nad tvrdou zem, můžu si poničit svůj jemný klíček. A co když přijde hlemýžď a bude mi chtít sníst všechny lístečky! A kdybych rozvilo květy, může přijít nějaké dítě a utrhnout mi je. Ne, raději počkám, až bude bezpečněji.“ A čekalo.

Jednoho dne v předjaří vyběhla ven slepice a snažila se vyhrabat ze země něco k snědku. Našla semínko a sezobla je.

Vzít na sebe riziko života je normální. Musíme počítat s tím, že jednou jsme holubem a podruhé zase sochou.

(Paprsek slunce pro duši, Portál 2000)