Paní Eva pracovala na poště mnoho let. Občas se o ní nesla městem zpráva, že někoho ošidila. Ale protože měla plno vlivných známých, nikdy se tyto její prohřešky neřešily.

Až jednou se ucho u pomyslného džbánu utrhlo. Pan Libor si všiml, že mu nestandardním způsobem potvrdila složenku, kterou posílal peníze na pomoc ochrnutým a postiženým lidem. Když kontroloval doma i staré složenky, poznal, že to nebyla chyba z nedbalosti, ale promyšlené okrádání postižených lidí. Nenechal si to líbit. Kontrola jeho podezření potvrdila a paní Eva musela svou pěknou práci na poště opustit.

A pak jsem ji potkala po několika letech, jak jde pomaloučku ulicí, z každé strany ji podpíral někdo z jejích známých. Vypadala vyčerpaně a bylo jasné, že každý krok jí dělá potíže. Časem se mi doneslo, že paní Eva má odoperovaný nádor na mozku a že její stav je vážný.

Nikomu nepřeji nic zlého. Ale tento příběh je mi životním varováním. Varováním, že se člověku všechno jednou vrátí – to dobré, i to zlé... Necháme se poučit? Vždyť Boží mlýny melou pomalu, ale jistě...

H. M.