Čekala jsem na nádraží na autobus a pojídala buchtu. Najednou, kde se vzali, tu se vzali, přilétli dva holubi. Začali sezobávat zbytky, které tam zůstaly po předchozích strávnících.
Bylo mi jich líto, že tam už nic moc nenajdou, a tak jsem jim vysypala drobky ze sáčku. I ty okamžitě mizely a přilákaly dalšího příživníka. Došlo na lámání buchty, ale také přibývalo opeřenců.
Vtom mi upadl na zem větší kousek. Jeden z nich se rychle na něj vrhl a snažil se, jak jen mohl, ho dostat do krku. Rozpětí jeho dokořán rozevřeného zobáku mu to však nechtělo dovolit. Byl to až děsivý pohled na ten zápas. Holub pohyby hlavy a snad až celého těla to rval do sebe. Navíc při tom pobíhal, aby zaplašil případně ty, kteří by mu to chtěli sebrat.
Po chvíli zřejmě zjistil, že jeho boj je marný, a tak sousto upustil zpátky na zem. Okamžitě se strhla bitka o kus žvance. Bylo mi z toho smutno.
Napadlo mě, že lidé jsou občas jako ti holubi. Chtějí urvat ty „nej“ kusy. Číhají na příležitost, kdy někomu něco upadne. A když se naskytne ta možnost, tak si myslí, že třeba „probourají“ větší otvor do svého hrdla, jen aby o něco nepřišli. Nakonec to ale musí vyplivnout.
Kniha knih Bible říká: „Každý odejde, jak přišel; jaký užitek má z toho, že se pachtil a honil vítr?“
Už jsi vyzkoušel vychutnat si ta droboučká soustíčka?