Domnívám se, že velká většina rodičů alespoň instinktivně cítí, jak důležitou roli hrají v životě svých dětí. Přál bych si, aby každý rodič pochopil, že děti odvozují povědomí toho, kdo jsou a kým budou, ze své rodiny. Alespoň by tomu tak mělo být. Když vytvoříme potřebné prostředí – kde se otevřeně komunikuje a kde jsou zřejmé hodnoty – pak budou mít děti mnohem menší sklon hledat nějaké vnější vlivy, které by určovaly, kdo jsou a jak se mají chovat.
Děti mají vrozený snímač pokrytectví. Věřte mi, jsem mozkový chirurg. Měl jsem možnost dívat se dětem do hlavy – doufám, že si rozumíme. Samozřejmě, že jsem takový snímač nikdy neviděl, ale vím bezpečně, že tam je.
Není přípustné něco říkat, a přitom dělat něco jiného. Nemůžeme svým dětem říkat, že mají psát domácí úkoly včas a zavčas se učit na zkoušky, a přitom vždycky platit složenky po termínu, dostávat upomínky, nebo dokonce mít odpojenou elektřinu, protože jsme neuhradili pohledávky. Nemůžeme očekávat, že si naše děti budou po sobě krásně uklízet, když to v naší ložnici vypadá jak ve chlívku. Nemá valný význam dávat dětem přednášku o významu a hodnotě pilné práce a důslednosti, když děti nevidí, že bychom v životě o něco důležitého opravdu usilovali. Moje maminka to věděla. Pro časopis Parade prohlásila: „Každá matka ví, že její dítě nebude příliš vnímat, co mu říká. Důležitější je, co ve skutečnosti dělá. Je třeba žít podle toho, co říkáme.“

(Širší souvislosti, Advent-Orion 2008)