Vstupuji do lesa a jeho stín mě vítá,
chlad jeho pohladil mé čelo znavené,
chřípí mé rozechví pryskyřic vůně sytá,
žízeň mou uhasí chlad vody z pramene.

Pod nohou koberec z mechu se rozprostírá,
nad hlavou šumění v korunách velikánů,
kos, drozd i pěnkava ve větvích sladce zpívá
na krásu života, jeho sílu i slávu.

Pod klenbou lesa jdu a ticho je mi lékem,
pod nohou občas jen zapraská větvička,
volání holubů se vrací ke mně echem
a lesem prolétne tichounká písnička.

František Bukvaj, Vyznání Vysočině