Na Univerzitě Johna Hopkinse jsem přednesl několik přednášek, na které jsme každý měsíc pozvali vždy sedm až osm set školních dětí. Vyprávěl jsem jim o medicíně, o neurochirurgii, o tom, co jsem dělal v jejich věku, a o tom, jaké mají ve skutečnosti možnosti. Před koncem jsem vždy přestal hovořit a položil jim několik otázek dříve, než jsem jim dal příležitost se na něco zeptat.
Ptal jsem se jich: „Kdo z vás dokáže vyjmenovat pět hráčů národní basketbalové ligy?“ Všichni zvedli ruku, i děvčata. Další otázka: „Kdo zná jména nějakých pěti slavných herců?“ Všichni bez problémů. „Kdo dokáže vyjmenovat pět zpěváků?“ Také bez problémů. „Můžete vyjmenovat pět nositelů Nobelovy ceny?“ Tak na to můžete klidně zapomenout. „Ví někdo, jak se jmenuje hlavní město Malajsie?“ Nikdo. Nedávno jsem se také zeptal: „Co je to mikroprocesor?“ Jen jeden jediný chlapec z osmi set přítomných zvedl ruku. Byl na sebe patřičně pyšný. Dal jsem mu tedy příležitost: „Tak nám řekni, co je to mikroprocesor.“ „Mikroprocesor je malý procesor,“ zněla jeho odpověď. To bylo všechno, co o věci věděl. Neuvěřitelně povrchní vědomosti.
A to je to, proti čemu musíme bojovat my všichni, kterým se dostalo dobrého vzdělání. Podívejte se, na co se klade důraz. Na sport, na zábavu, na životní styl bohatých a slavných. Přesně to, čím se nechaly unést jiné slavné národy v dějinách (a co způsobilo jejich pád) – Řím, Řecko, Egypt. My nemusíme opakovat stejné omyly. Můžeme se vydat jinou cestou.

(Širší souvislosti, Advent-Orion 2008)