Jednou jsem šla ze školy, na zádech červenou aktovku, v ruce pytlík s cvičkami a ve dvou blonďatých culících berušky. Potkala jsem zamračenou paní a zřetelně jsem ji pozdravila. Nemohla mě neslyšet.
Zlobně si mě změřila a vyštěkla: „Co na mě křičíš? Copak jsem hluchá? Počkej, řeknu to tvé babičce, jak jsi nevychovaná!“ a zahrozila mi svou holí. Zůstala jsem na chvíli stát jako zkamenělá a pak jsem utíkala až domů. Tam jsem se vybrečela babičce do klína. Nemohla jsem pochopit, že někdo může být tak zlý. V mých představách byli věřící lidé laskaví jako Pán Ježíš a milovali všechny, nejvíc děti. Jako on.
Je zajímavé, jak si dodnes pamatuji, že moje babička tehdy o té paní vůbec neřekla „hluboce věřící“, ale něco, čemu jsem tehdy úplně zřetelně nerozuměla. Znělo to nějak podobně jako „ta stará klepna“ – jenže to si už vážně přesně nepamatuji.

(O světle s Hanou Pinknerovou, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2008)