Býváme smutní, když si nikdo nevšiml naší práce, našeho úspěchu, naší námahy, našeho úsilí, naší oběti. Býváme smutní, když chceme něco říct, ale nikdo není ochoten nás vyslechnout. Býváme smutní, když se cítíme osamělí, když nás nikdo nemá rád. Je jen jeden způsob, jak se od tohoto smutku osvobodit. Je třeba začít se zajímat o druhé lidi. Oceňovat jejich práci, jejich úspěch, jejich námahu, jejich úsilí, jejich oběti. Být vnímavý a pozorně vyslechnout ty, kdo se potřebují svěřit. Všímat si těch, kdo se cítí osamělí, a projevovat jim své přátelství. A lidé, kterým jsme nabídli to, po čem sami toužíme, nás osvobodí od našeho smutku a nabídnou nám radost.

Přestanu se zabývat výčitkami vůči svým bližním a začnu se zabývat bližními samými.

(Vlídná povzbuzení na každý den, Portál 2002)