Vzpomněla jsem si, jak jsme se s dcerami, když ještě byly malé, jednou o prázdninách učily poznávat hvězdy. Už jsme dokázaly najít Velký vůz a Malý vůz, Polárku, dokonce i Plejády – Kuřátka. Nadšeně a netrpělivě jsme jednoho večera čekaly, až se setmí. Chtěly jsme si zopakovat souhvězdí. Jenže obloha byla zatažená těžkými mraky a žádná hvězda jimi neprobleskovala. Tehdy holčičky plakaly, že se hvězdy ztratily. Nebe bylo úplně temné. Ani záblesk světýlka!
Utěšovala jsem je, že i když je tma, i když přes mraky žádné hvězdy nevidíme, ony přesto vždycky svítí. Na to se můžeme spolehnout. Stačí přece jen počkat, až se mraky rozplynou.
Stačí jen počkat, až se mraky nejasností, strachu a smutku rozplynou. Za nimi totiž vždycky září hvězdy radosti a pokoje.
Na to se můžeme spolehnout.

(O světle s Hanou Pinknerovou, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2008)