Jirka se najedl, až ho bolelo bříško. Pak si podepřel hlavu, aby mohl lépe přemýšlet, a uvážlivě řekl: „Z toho, co jste mi tu předváděli, vám nejlépe šel zpěv, ale chcete-li se uplatnit ve světě, nesmí to být jen nějaké nanicovaté kuňkání, musel by to být krásný zpěv, který by ohromil posluchače. Opera by asi nebyla to pravé!“ Jirka se znovu zahloubal.
Kuňka se přihlásila o slovo a řekla: „Lidé tvrdí, že nejkrásněji na světě zpívá slavík. Povídala to i naše paní učitelka.“
Jirka zajásal: „To je ono! Se slavičím zpíváním byste se jistě do televize dostali! Žabky, co zpívají jako slavíci! To by bylo něco!“ vykřikoval Tulák nadšeně.
Kuňka se zvědavě zeptala: „A ty jsi už slyšel slavíka zpívat?“
Jirka jen mávl pohrdavě rukou: „Ne, ale to není vůbec důležité. Pan profesor říkal, že slavík nezpívá, ale přímo klokotá! To je něco víc než jen obyčejné zpívání! Jak klokotá slavík, sice nevím, ale zato vím, jak klokotá pan profesor. Pan profesor je také víc než slavík a toho jsem viděl klokotat mnohokrát. To vás klidně mohu naučit,“ svolil Tulák a přikázal: „Každý z vás si přineste nějaký hrneček nebo kelímek a nezapomeňte přinést také jeden pro mě!“

– pokračování zítra –

(Kuňka a rybníček Kvákykvák, Advent-Orion 2008)