Irena si dávala záležet na každé stránce, kterou psala. Pečlivě sestavovala ty nejlepší recepty, které znala, aby její děti mohly pokračovat v dobré rodinné kuchyni. Svou kuchařku psala hned dvakrát, po mnoho let a s mateřskou láskou. Věřila, že ji budou její děti používat. Když jim knihu ale nabízela, odmítly ji. Odmítly i podruhé, potřetí. Koupily si jinou, s obrázky… Celoživotní s láskou psané dílo zůstalo bez užitku. A tak ho Irena v zármutku vyhodila do kontejneru s papírem.

A pak jednoho dne vidí u kontejneru stát cizí, ušmudlanou ženu. Drží v ruce Ireninu ‘Kuchařku’. „Nechápu, jak mohl někdo tak krásně napsanou kuchařskou knihu vyhodit! To já si ji nechám, moc se mi líbí!“ Ta slova zahřála Irenu u srdíčka. „Moji práci přece někdo ocení“ – a hned měla k té ženě přátelský vztah.

A tak – ačkoli někdy zažijeme zklamání nad tím, že naše snaha a práce, které jsme toho tolik věnovali, nenese užitek – nezoufejme. Možná nás překvapí, kdo naši snahu nakonec ocení...

A. J.