„Teda to už je opravdu moc. To je víc, než unesu! Copak není nikdo jiný, kdo by se o ty lidi postaral?“ brblala jsem si pod nos a snažila jsem se ve svém počmáraném diáři najít ještě jedno volné okýnko, některý den odpoledne, abych se mohla sejít s Jitkou. Právě mi volala a žádala o rozhovor. Prý je jí zle a nutně se mnou potřebuje probrat něco důležitého. A samozřejmě to hrozně spěchá.
Tento týden je to už čtvrtá! Co žena, to dávka bolesti, špíny a studu. Vyslechnu ji, pláču s ní, modlíme se, hledáme kořeny problému a jeho řešení. Pak v noci nespím, pořád na ni musím myslet, v duchu se přimlouvám a je mi těžko. „To po mně, Bože, nemůžeš žádat,“ mrmlala jsem neochotně při představě dalších problémů. Pokoušela jsem se bláhově s Pánem Bohem smlouvat: „Bude to jako vždycky. Zase dojdeme k nějakým hříchům, zase zjistíme, že kvůli nim s tebou Jitka nemluvila už pár měsíců, že její dušička vyschla jako treska, a pak pila z kdejaké louže. Bodejť by jí teď nebylo zle.“

(pokračování zítra)

(O darech s Hanou Pinknerovou, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2008)