(pokračování z minulého dne)

„Víš, Bože, já si toho opravdu vážím, že ke mně přivádíš lidi a já jim můžu ukázat na tebe, jenže právě dnes mám dojem, že je toho na mne nějak moc. Potřebovala bych asi od tebe načerpat víc síly, abych to zvládla. Jinak dopadnu stejně jako ty holky.“
Když jsem se dost vymluvila, vybědovala a vynaříkala, dostavil se klid. Zaposlouchala jsem se opatrně, jestli mi Bůh náhodou nebude chtít nějak odpovědět. Už jsem se styděla za své stesky. Nebyla jsem drzá? Smím takhle vůbec s Bohem mluvit? Jenže on stejně zná každou moji myšlenku, tak co bych skrývala? Nebude se na mne zlobit, vždyť mě už přece má přečtenou. Čekala jsem napjatě, jaká bude jeho odpověď. A skutečně jsem měla dojem, že mi něco říká. Něco jako: „Však ti dávám víc. Proč si nebereš?“
A tak jsem si v diáři zaškrtla čtvrtek odpoledne ve čtyři a zavolala jsem Jitce.

(O darech s Hanou Pinknerovou, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2008)