Kdyby se mě někdo ptal, jakou charakteristickou špatnou vlastností se naši spoluobčané vyznačují, dlouho bych neváhal. Podle mých výzkumů a zkušeností je to závist. Mnozí lidé si myslí, že závidět znamená přát si to, co mají ti druzí. Ale toužit po krásném autu, jako má soused, či po krásné slečně, jakou má bratr, to ještě není žádná plnotučná závist. Abyste se mohli vyzpovídat z opravdu ukázkového těžkého hříchu závisti, musíte na to jít jinak. Především je totiž třeba ne toužit po tom, co pěkného mají druzí, ale hlavně jim to nepřát. Touha po sousedově luxusní chatě není zdaleka tak hříšná jako přání, aby mu lehla popelem. Od takového „dobrého přání“ je totiž už jen slepičí krok k tomu, aby člověk trochu pomohl jeho uskutečnění. A v tom je teprve to pravé nebezpečí.
Budu tedy vyprávět půvabný příběh o jednom velkorysém srdci a několika žlučovitých závistnících. Ale nečekejte žádnou mravoučnou pointu. Hlavní postavou našeho příběhu je břevnovský arciopat Anastáz Opasek.

(pokračování zítra)

(Rozcvičky před usnutím, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2008)