(pokračování z minulého dne)

Většina národa toho báječného starého pána znala a věděla o jeho osudech z minulých let. Po nejrůznějších útrapách v internaci, vězení a podobně nakonec odešel do nucené emigrace. Už se zdálo vzhledem k jeho věku vysoce nepravděpodobné, že by se snad ještě někdy mohl vrátit domů, ale Pán Bůh své věrné miluje a pohne kvůli nim nebem i zemí. Tak se stalo, že vysoce nepravděpodobné se uskutečnilo: po roce 1989 se mohl pan arciopat vrátit na Břevnov, který obnovoval s nekonečnou obětavostí. Bylo třeba nejen milionů, lásky k vlasti a církvi, ale doslova každé koruny. Bratr Anastáz byl skvělým žebrákem. Vydával se do zahraničí, kde působil, aby v poněkud ošuntělém kabátě přiměl bohaté k tomu, že se rozdělili a něco tu a tam darovali pro obnovu Břevnovského kláštera.
S radostí si tedy doma převzal obsílku, ve které stálo, že dostane odškodné za léta prožitá v kriminále. Nebylo to moc, vzhledem k onomu utrpení, ale malý příspěvek na provoz kláštera přišel vhod. I vydal se jednoho dne na poštu, aby tam zmíněný obnos převzal. Všichni věděli, že za ty peníze rozhodně nepojede sám na Kanárské ostrovy, ale že pro bratry přinese docela vítaný příspěvek. Pro jistotu, protože pan arciopat už dovršil vysoký věk, poslali bratři za ním jednoho mnicha, aby pana arciopata zdáli doprovázel a chránil. Odtud tedy zachované svědectví.

(dokončení příště)

(Rozcvičky před usnutím, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2008)