(dokončení příběhu)

Na břevnovské poště byla dosti velká fronta, stáli v ní ono dopoledne většinou důchodci přicházející si vyzvednout rentu. Pan arciopat se postavil do řady a trpělivě čekal. Když přistoupil k přepážce, odevzdal poukázku na příjem peněz. Úřednice na něj s podivem pohlédla ne pro výši částky, ale kvůli hábitu, který měl na sobě, a začala „na dřevo“ sázet tisícovky. Bylo jich deset, dvacet, třicet, až se dostala k číslu osmdesát. Lidé ve frontě za Anastázovými zády natahovali krky, a když byla transakce ukončena, ozvalo se v řadě šumění. Pan arciopat si část tisícovek nacpal do levé kapsy, část do pravé, zbytek do náprsní kapsy pod hábitem. S úklonou úřednici poděkoval, vytáhl jednu z tisícovek a pravil: „To je pro vás, madam...,“ a strčil bankovku za přepážku. Napětí dostoupilo vrcholu. Snad někteří z přihlížejících v skrytu začali doufat, že laskavý stařík obdaruje i je samotné, byť jeho osud by s ním jistě neměnili. Pan arciopat se otočil k zástupu a uskutečnil nejkratší a nejúčinnější kázání svého života, alespoň já to tak cítím. S lišáckým úsměvem laskavě oslovil přítomné: „Také si jdete pro důchod?“
Věřte, že v tu chvíli prasklo několik žlučníků.
Pohnout lidmi je dnes opravdové umění.

(Rozcvičky před usnutím, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2008)