Měl jsem staré, nemocné rodiče, kteří měli co dělat, aby mne uživili. A já byl tenkrát zlobivý desetiletý kluk, kterému trojka ve škole udělala velkou radost. Škola mě nebavila.

S tatínkem jsme chodívali skládat uhlí nebo sekat dříví droboučké stařence Márince. Vždycky nám za to dobře zaplatila. Práce s tatínkem mě bavila a uměl jsem za ni chlapsky vzít.

Po práci si Márinka se mnou povídala, usmívala se a nikdy nezapomněla říct: „Petříku, já se za tebe modlím, aby ses dobře učil, vystudoval, slušně ses choval, aby z tebe vyrostl dobrý a slušný člověk...“ Bylo mi to milé.

Během dvou let jsem začal chodit do knihovny a hodně číst. Prospěch ve škole se mi výrazně zlepšil, že jsem v 9. třídě měl vyznamenání. Vystudoval jsem střední a pak i vysokou školu – to bylo už v době, kdy jsem zůstal úplně sám, protože mi oba rodiče zemřeli. Ale Márinka stále žila a já věřím, že za tím mým úspěchem byly její upřímné modlitby...

Ale i jí Pán Bůh viděl do srdce. Za její dobrotu jí dopřál dožít se v čilosti mysli i těla téměř sta let. Takže ty její modlitby přinesly užitek nám oběma... Díky za ně, Márinko!

H. M.