Nejbohatší sedlák sezval na synovu svatbu celou vesnici a všichni také zasedli k slavnostní hostině. Stoly se jen prohýbaly pod spoustou dobrot. Sedlák poprosil hosty, aby jedli, co hrdlo ráčí. Jeden muž se nenechal dvakrát pobízet. Nandal si plný talíř, a zatímco ještě žvýkal, až se mu dělaly boule za ušima, už sahal oběma rukama po dalších lahůdkách a strkal si je do kapes saka.
Sousedovi bylo jeho chování zjevně nepříjemné. Odsedl si od hamižníka a odvrátil se od něj. Ten si toho ale viditelně nevšímal. Soused přemýšlel, co by měl proti tomu udělat, bylo mu však jasné, že s tím hamounem není žádná řeč. Naplnil tedy korbel pivem až po okraj a nalil ho žroutovi do kapes saka. Ten rozzuřeně vyskočil a nadával:
„Co tě to napadlo?“ křičel. „Taková nestydatost! Polít mě pivem!“
„Och, promiň! Jenom jsem ti chtěl udělat laskavost. Když jsem viděl, že tvé kapsy mají tak obrovský hlad, myslel jsem si, že mají určitě taky hroznou žízeň.“

(Úsměvy pro duši, Vyšehrad 2002)