Pokojové květiny k životu nepotřebuju, spíš naopak. V životě by mě nenapadlo zajít do obchodu a nějakou si koupit. Jsou totiž nevyzpytatelné - potřebují zalévat a neřeknou si kolik. Potřebují hnojit, ale vždycky jinak, než bych to považoval za logické. A taky si rostou, jak chtějí a kam chtějí.

Ironií osudu doma objevím každý týden alespoň jednu novou kytku, a to často na místě, které by si zasloužilo umístění předmětu mnohem praktičtějšího. Smířil jsem se s tím, protože to s sebou prostě nese sdílení společné domácnosti se zahradnicí.

Až jednou se u mě v kanceláři vyskytl lopatkovec (pro odborníky je to Spathiphyllum, pro nás ostatní takové zelené listy, co se mezi nimi občas vyraší legrační bílý květ).

Má samozřejmě všechny nectnosti kytek, ale dostal mě tím, že komunikuje. Umí si totiž říct o zalití tím, že lehce povadne. A když ho zaleju, tak zase vypadá šťastně. Je to první kytka v mém životě, u které vím, na čem jsem.

I lidi by se u něho mohli poučit.

bejt.blogspot.com