Elias Schwartz opravuje boty. Je malý, tlustý, plešatý, svobodný, ani starý, ani mladý a je Žid. „Švec jak ze starých časů“, říká o sobě, nic víc, nic míň. A já si náhodou myslím, že je ve skutečnosti sto čtyřicátým pátým převtělením chai-che lamy.
Totiž chai-che lama zemřel roku 1937 a mniši ze saskijského kláštera čtyřicet let marně hledají jeho převtělení. Loňského léta o tom psali v New York Times. V článku stálo, že lamu poznají podle toho, že trochu záhadně říká a koná moudré maličkosti a že vykonává vůli Boží, aniž by věděl proč. Takový člověk samozřejmě stojí za hledání.
A já ho našel. Díky neuvěřitelnému omylu na vesmírném seřaďovacím kolejišti se chai-che lama převtělil do Eliase Schwartze. Vůbec o tom nepochybuju.
Na první stopu jsem přišel, když jsem svoje staré mokasíny donesl na generální opravu. Z gruntu. Elias Schwartz je přepečlivě prohlédl. S lítostí v hlase rozhodl, že nestojí za opravu. Přijal jsem to nemilé sdělení. Pak vzal moje boty, zmizel v zadní místnosti a já čekal a hádal, co bude. Vrátil se s mými botami v procvaknutém hnědém pytlíku. Abych to měl v čem odnést, řekl jsem si.
Když jsem pak večer doma sáček otevřel, našel jsem dva dárečky a vzkaz. V každé botě byla ve voskovaném papíru zabalená sušenka s kousky čokolády. A na papírku stálo: „Cokoliv nestojí za námahu, nestojí za to dělat dobře. Přemýšlejte o tom. Elias Schwartz.“

(Něco z Fulghuma I, nakladatelství Argo 2008)