Byl jednou jeden šedohnědý vrabeček, který žil svůj život jako neustálý sled úzkostí a otazníků.
Ještě ve vajíčku se trápil: „Podaří se mi vůbec prorazit tak tvrdou skořápku? Nevypadnu z hnízda? Postarají se o mne rodiče a budou mě krmit?“ Těmto obavám sice unikl, ale brzy upadl do dalších. Když se měl z větve odrazit k prvnímu letu, třásl se a říkal si: „Udrží mě křídla? Plácnu sebou na zem... Kdo mě sem vynese zpátky?“ Létat se přirozeně naučil, ale začal pípat: „Najdu si vůbec nějakou vrabčí družku? Budu moct vystavět hnízdo?“ I to se stalo, ale vrabeček se trápil úzkostí dál: „Budou vajíčka dost chráněná? Co kdyby do stromu uhodil blesk a zabil celou moji rodinu... A co když přiletí sokol...?“ Když se z mláďat vyklubali krásní zdraví vrabci a poletovali sem a tam, vrabeček lamentoval: „Najdou dostatek potravy? Uniknou kočce a ostatním dravcům?“
Pak se jednou pod stromem zastavil Mistr. Ukázal na vrabce a řekl učedníkům: „Podívejte se na nebeské ptactvo: neseje, nežne ani nesklízí do sýpek... a přece je váš Otec, který je na nebesích, živí!“
Šedohnědý vrabeček si najednou uvědomil, že měl vždycky všechno... A ani si toho nevšiml.

(Další příběhy pro potěchu duše, Portál 2008)