00.00
Dnes je pátek 29. března 2024,
svátek slaví Taťána.
Stránku si nyní můžete nově přepnout do denního režimu!

V Joppe žila učednice jménem Tabita, řecky Dorkas. Konala mnoho dobrých skutků a štědře rozdávala almužny.
(Bible - Skutky apoštolů 9,36)

Starajíce se o štěstí jiných, nacházíme své vlastní.
(Platón)

Fotky


Pan Jaromír byl typický starý mládenec, na němž bylo až příliš znát, jak moc mu doma chybí ženská ruka. Umouněný oděv, nepořádek v domě i v jeho okolí, posedávání po hospodách, kde za kamarády občas zaplatil pár piv, aby udělal dobrý dojem. V práci žádná sláva. Co jedl, kdy a jak pral či uklízel, to mi bylo dávno záhadou. Měl ale smečku pěti psů. Občas mu utekli a obtěžovali sousedy, kteří si na ně stěžovali. Ale ti psi, to bylo to jediné, co Jaromír měl. Jednou se mi podařilo je vyfotit. Všechny. Samostatně i ve smečce. To mu zrovna utekli.
Dluhy a později i stáří donutily Jaromíra prodat svůj dům se zahradou a přestěhovat se do domova důchodců. Psy si ale s sebou vzít nemohl. Skončili v útulku.
Po několika letech vážně onemocněl a ocitl se u nás v nemocnici. Na lůžku ho byla drobná polovina, byl ale čistý a tiše odpočíval. Byl nenáročný, nekonfliktní, trpělivý. A tu jsem si všimla na jeho stolku dvou fotek psů. „To jsou moji milovaní přátelé, ale už je nemám. Ani nevím, kde skončili. Psi jsou lepší než lidi. I když taky někdy ne. Tyhle fotky mi kdosi hodil do schránky těsně před mým stěhováním. A já jsem mu za to ani nepoděkoval. Nevím, kdo mi je dal na památku,“ s úsměvem dodal pan Jaromír.
Bylo mi příjemně u srdce. Ty fotky jsem mu do schránky tenkrát hodila já. Bylo mi ho líto. Ale neřekla jsem mu to. Nebylo to třeba. Vždyť teď jsme měli radost oba – on i já...

A. J.

Načítám kalendář