Zase jsme měli společné setkání šachistů. Tentokrát paní Jiřinka donesla pro lepší dekoraci krásnou kytici barevných květin.
Pomalu jsme dohrávali poslední partie. Rozcházíme se domů. Tu Jiřinka nabízí: „Kdo chce ty květiny? Já jich mám na zahrádce dost!“ Nikdo se nehlásil, a tak Jiřinka vzala tu voňavou krásu a důrazně ji podstrčila panu Petrovi. „Vezměte ji domů manželce, uděláte jí s ní radost!“ A on ji vzal.
Asi po týdnu jsem potkala Petrovu manželku. S úsměvem mi líčila, jakou radost jí Petr udělal tou krásnou kyticí. „Už několik let mi žádnou květinu nedal. Tak ani nevíš, jak mi to bylo milé!“
A tak jsem si pomyslila, že mnohdy stačí málo k tomu, abychom druhého potěšili. A tu radost si zaslouží naši partneři především. Stojí za to si něco podobného občas zopakovat!

H. M.