Autogramiáda knihy rozhovorů s nestorem dětské psychologie byla úspěšná. Za celé půlstoletí, kdy se věnoval své profesi, pomohl mnohým, a tak zájemců o podepsání knihy byla dlouhá řada, která neubývala.
Ruka od podepisování už skoro bolela, když ke stolu přistoupila mladá maminka s asi pětiletým chlapcem, který celou dobu trpělivě čekal. „Mohl byste tam, prosím, napsat ‘Davídkovi’?“ zeptala se maminka. „Ty jsi Davídek? No ty jsi hodný kluk,“ usmál se pan profesor. „Vy si na nás už asi nepamatujete, ale já jsem u vás s Davídkem byla asi před půldruhým rokem,“ připomněla maminka. „A s čím jste u mě byli?“ zeptal se pan profesor trochu udiveně při pohledu na dítě slovem vzorné. „No, že je Davídek nezvladatelný.“ To už žasli všichni, kdo rozhovor slyšeli, a nejvíc pan profesor. „A co jsem vám poradil?“ zeptal se. „Abychom vyčkali. Tak jsme vyčkali a jsme v pohodě,“ pochlubila se maminka. Starý psycholog se na Davídka krásně usmál: „Tak vidíš, jak je někdy dobrá rada jednoduchá,“ a podal mu podepsanou knihu. A chlapec pěkně hlasitě řekl: „Moc vám děkuju.“

(Malá povzbuzení pro mámy a táty, Portál 2004)