Život trávy je zvláštní: brzy zjara prvními nesmělými výhonky těžce zápasí o své místo na slunci. Tu se prodírá skrz poslední sníh, jinde se brodí bahnem a na jiném místě se provléká skrz pukliny vyschlé země.
Pokud by se dalo vůbec uvažovat o tom, že má tráva nějakou touhu, pak je to nesmírná touha po životě. „Touha“, která se projeví překotnou snahou zelení pokrýt co nejrychleji a co největší plochu, která je k tomu vhodná. Aby vzápětí mohla předvést voňavou a barevnou škálu rozmanitých květů. Je to sláva rychlá a velmi pomíjitelná: s dlouhodobým deštěm přichází smrtící hniloba, s déle trvajícím suchem zmar vysušením.
Náš život je na řadě míst Bible přirovnáván právě ke květu trávy. Je to přirovnání moudré a velice realistické: s velkou touhou expandujeme do svého okolí, nádherně rozkveteme, ale netrváme věčně. Jednoho dne uschneme, opadneme, umřeme. Tragické je, že na to tak rádi a až příliš často zapomínáme.
Naši moudří předci říkávali: „Plánuj, jako bys měl žít věčnost, ale žij, jako by tento den byl tvým dnem posledním.“

Petr Plaňanský, Slovo pastýře, CKS Nymburk