Můj malý synek moc rád jezdí autobusem, který projíždí pod televizní věží nad městem. Ve chvíli, kdy se k ní blížíme, zakloní hlavu a obdivuje množství velkých a malých antén, jimiž je stavba kolkolem ověnčena. Prý mu nejvíc připomínají bubny. Je jimi naprosto fascinován. Proto také čas od času medituje nad tím, jak z věže posílají televizní signál. Když je všechno, jak má být, tak to asi není problém – nic a nikdo nepřekáží… Ale co když se jim nechce, nebo vypadne elektřina, či se přetrhají dráty? Nejspíš pak vysílají pomocí bubnování na všechny ty malé bubínky a obrovské bubny. To prý musí být pořádný rachot a je to slyšet určitě úplně všude…
I já jsem fascinován – svobodou, kterou jako křesťané v naší zemi máme. Tak velkou jako nikdy předtím. I my můžeme „vysílat“ dobrou zprávu do svého okolí. Ale co když i u nás něco selhává – nechce se nám, dojde nám energie, nebo se přetrhne spojení s nebeským Otcem? Pak Hospodinu nezbude patrně nic jiného, než nás použít jako bubnů. Možná, že díky tomu bude naše vysílání mnohem účinnější a slyšitelnější než při použití veškeré té techniky, kterou máme k dispozici. Kéž by nikdy nedošlo na bubny, kéž bychom nemuseli být tlučeni pro svou lenost nebo neschopnost…

Petr Plaňanský, Slovo pastýře, CKS Nymburk