Martina i Dáša odjely na přebor v lehké atletice s rozdílnými ambicemi. Zatímco Martina skákala do výšky běžně kolem 170 cm, Dáša měla svůj osobní rekord 155 cm. Věděla dobře, že se na první místa neprobojuje, ale o to jí nešlo. Chtěla se zúčastnit. Martina si naopak dělala naděje na medailové umístění.
Při závodech se Martině nedařilo. Skočila jen 160 cm. Dáša vybojovala těch svých typických 155 cm. Po závodech bylo zajímavé obě děvčata pozorovat. Martina byla zklamaná, vzteky dupala i plakala zároveň. Dáša byla usměvavá a spokojená. A to i přesto, že skončila za Martinou.
Teď vím proč: Martina brala jako samozřejmost medailovou pozici. Když jí to nevyšlo, nedokázala se s horším umístěním smířit. Dáša, ačkoli se umístila hůř než Martina, měla svou laťku vytyčenou trochu níž. Takže jí i 155 cm udělalo radost.
Neměli bychom i my v životě trochu snížit pomyslnou laťku našich očekávání, nároků, darů a úspěchů? Možná, že bychom brali za vděk i to menší ocenění, i menší odměnu, ale měli bychom z něho radost. A o tu radost by nám mělo především jít. Nemyslíte?

H. M.