Před několika málo dny můj pětiletý synek ráno vstával s růžovou náladou do krásného slunečného dne. Vyšel před chaloupku, promnul si očka, rozhlédl se po modré obloze, protáhl se, líbezně se usmál a prohlásil: „To je nádherný slunečný den. Nedal bych za něj ani zlámanou grešli…“
V ten okamžik jsem se mohl potrhat smíchy. Až mnohem později mi došlo, že jsem zaslechl slova obyvatele Lewisovy Narnie, Šklíblatíka, mé oblíbené literární postavy. Dobrosrdečný skeptik, jehož proslovy posluchače v každém případě pobaví, a na druhou stranu jeho víra překvapí a podepře ve chvíli, kdy je toho nejvíc zapotřebí.
Mohu říci, že takový je vlastně i můj Zbyšek. Od malička skepticky založený a s viděním světa posunutým spíše k temným barvám, se sklony k melancholii. Pravdou však je, že se to změnilo ve chvíli, kdy své dětské srdce s důvěrou otevřel Kristu. Chlapcova zasmušilost se proměnila v jakousi čistou vnitřní radost, protože si začal být najednou jistý tím, komu důvěřuje – svému Zachránci. Přesto synek neztratil nic ze svého smyslu pro absurditu a občas pronese výstižnou a vtipnou poznámku na adresu prakticky kohokoli, včetně sebe.
V jeho prosté dětské „moudrosti“ je zahrnuta moudrost zralých křesťanů minulosti, kteří už dávno říkávali, že se „…radují z krás tohoto světa, ale nedali by za ně ani zlámanou grešli, protože ten svět přicházející je mnohem krásnější…“
Je to opravdu umění – radovat se z toho, co život každého dne přináší, ale nelpět na tom a neuvíznout na místě… Jde o umění, kterému se chci naučit i já.

Petr Plaňanský, Slovo pastýře, CKS Nymburk