(pokračování z minulého dne)

Navíc se naše dospívání projevuje mimo jiné i tím, že dokážeme mnohé věci lépe hodnotit a přesněji rozlišovat. Je pravda, že na druhou stranu se někdy rádi necháváme unést svými „dětskými“ dojmy a vzpomínkami. Domnívám se ale, že tu hrozí jedno nebezpečí – snadno se můžeme zapomenout v minulosti, můžeme se zastavit, ustrnout, své myšlení můžeme doslova mumifikovat.
Mimochodem, to, jak tomu ve skutečnosti je s tou mumifikací, okomentoval náš Zbyšek, který do jakési soutěže o mumii napsal: „Je to mrtvola, která je zabalená do plátna a sádry a uložená v hrobě v Egyptě. Ale napřed ji udělali hezkou a navoněli ji, aby v tom hrobě nesmrděla.“
Některé naše nářky po minulosti mohou být právě takovou „hezkou a navoněnou mumií“, která nesmrdí a vypadá zajímavě. Problém je, že nežije, neboť je mrtvá…
Proto je lepší hledět dopředu a zabývat se tím, čím dobrým mohu přispět k tomu, aby to, co je před námi, bylo lepší, než to, co zůstalo za námi. Naděje budoucího totiž umí proměnit jak naši přítomnost, tak i minulost. Jak je to možné? Jednoduše: jednoho dne se celé naše pozemské putování stane minulostí a věčnost se stane trvalou realitou…

Petr Plaňanský, Slovo pastýře, CKS Nymburk