„Já ti to vysvětlím!“ volala na mě Dana. Ale já jsem už neslyšela nebo možná spíš nechtěla slyšet a uháněla jsem po schodech dolů. Seběhnout domů ze třetího patra do přízemí mi netrvalo dlouho. Celou cestu jsem mezi zuby drtila dvě slova a jen co jsem za sebou práskla dveřmi bytu, vykřikla jsem je nahlas: „Káča pitomá!“
„Kdo je káča pitomá? Co se stalo?“ vystrčil můj muž hlavu ze dveří kuchyně. Vrhla jsem se mu do náručí a rozplakala jsem se. „Ona mi řekla...“ a zbytek věty mi už nebylo rozumět pro přerývané vzlykání.
Svět zčernal. Moje nejlepší kamarádka! A ona mi řekla takovou věc. Jak bych s ní dál mohla kamarádit? To je nemožné, vždyť mě zradila! A srdce mě bolelo tím zklamáním, tou ztrátou, tou lítostí.

(pokračování zítra)

(O světle s Hanou Pinknerovou, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2008)