To bývaly časy! Jakmile jsem přišel ze školy, taška letěla do kouta a vzápětí jsem tahal na zahradu krabici se svými oblíbenými hračkami. Umělohmotní indiáni a kovbojové měli senzační schovávačky. Maskovali se v trávě, útočili z keřů, záhony růží byly zrádnými kaktusy prérie. Do bitvy se člověk zabral tak, že téměř nevěděl o světě. Doslova. Jednoho dne jsem nad svými bojovníky zaslechl, že mě děda volá, ale copak lze odejít, když indiánský tomahavk letí přímo k zrádné bílé tváři? Když už volání trvalo dlouho, otráveně jsem vstal a šel se podívat, co tak důležitého může děda při natírání okapů chtít. Přišel jsem v poslední chvíli. Děda se držel ze všech sil střechy a žebřík, na kterém původně stál, ležel na zemi. Rychle jsem ho přistavil ke zdi a vše dobře dopadlo. Historka by tady možná mohla skončit. Jenže ona nekončí.
Vždyť kdo z nás dokáže vždy spolehlivě rozpoznat, kdy je čas odložit vlastní radosti či povinnosti a spěchat blízkým na pomoc a kdy můžeme naopak říci: ano, slyším tě, ale musíš chvíli počkat.

(Na minutu s Antonínem Randou, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2006)