„Cožpak může zapomenout žena na své pacholátko, neslitovat se nad synem vlastního života? I kdyby některé zapomněly, já na tebe nezapomenu. Hle, vyryl jsem si tě do dlaní, tvé hradby mám před sebou stále..."
(Bible - Izajáš 49,15-16)
Když bolí věci, které neznáme, tu každé dítě, plaché jak laň, na hlavě musí cítit teplou dlaň.
(M. Rúfus)
Vyryti do jeho dlaní
Všechny matky mají rády cokoli, co jim jejich děti připomíná i poté, co už „vylétly z hnízda“. I když už jsou velké, jsou to pořád jejich děti, jak by o ně mohly přestat mít starost? Proto si izraelské matky, jejichž děti už vyrostly, nechávaly do dlaní vyrýt jejich jména, aby je měly neustále před očima a při každé modlitbě je předkládaly Bohu. Ne, nedělalo se to dlátem a netekla u toho krev. Jména svých dětí si matky do dlaní nechávaly vepsat jizvami či tetováním.
Ale představme si, že by se do citlivé pokožky dlaní skutečně rylo dlátem. Matce je do jejích krvácejících dlaní vyrýváno jméno za jménem. Rty rozkousané do krve, oči zalité slzami, přesto odhodlání vydržet všechnu bolest. To vše kvůli tomu, aby měla své děti vyryté ne na hliněné tabulce, která se může ztratit nebo rozbít, ale do vlastních dlaní, které bude mít vždycky před očima a od nichž nemůže být nikdy oddělena...
(O Boží otcovské lásce s Karlem Řežábkem, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2009)