Na svých cestách pořád zjišťuji úžasné věci. Lidé v chudých zemích, v Indii nebo v Africe, vypadají mnohem šťastnější než my. Dovedou se úplně rozzářit, umí se úžasně radovat a rádi se smějí. U nás v Evropě se s takovou radostí ze života moc nesetkáváme. Kolik potkáváme zasmušilých lidí a jaké všelijaké výhrady máme ke svým životním podmínkám! Jak je to možné? Mají se snad lidé v Indii a v Africe lépe než my?
Rozhodně ne, ale to, co my považujeme za samozřejmé, je pro ně důvodem k radosti. To, čeho my si sotva všimneme, je pro ně cenným darem. Plesá jim srdce radostí, když vstoupí do supermarketu a vidí přeplněné regály? Září jim obličej radostí, když v restauraci pročítají jídelní lístek a nevědí, co si dříve vybrat, protože všechno vypadá tak lákavě? Pravděpodobně ne. Samotný nadbytek zjevně ke štěstí nevede. Nevede k radosti, pokud jej vnímáme jako samozřejmost. Ale vděčnost přináší radost. Pocit, že jsme obdarováni, vede ke štěstí. Vědět, že za všechno dobré vděčíme Božímu požehnání, přináší radost. A teprve až budeme zarovnané regály a plnou ledničku doma vnímat jako dar, bude pro nás i nadbytek důvodem k radosti.

(Prokletý mobil, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2009)