Při svých častých cestách vlakem pravidelně projíždím příměstskými satelity Prahy. Jde o malá barevná městečka plná honosných vilek. A také nešťastných lidí, jak jsem se nedávno kdesi dočetl. Prý se zde koncentruje pocit opuštěnosti, z něhož vyrůstají deprese, závislost na alkoholu a také zvýšený sklon k sebevraždě.
Přemýšlel jsem nad tím, proč tomu tak je. Vždyť zde žijící obyvatelé si splnili svoji velkou touhu. Dokonce dosáhli na jeden z životních cílů: bydlet v krásné vile mezi úspěšnými sousedy. Někde se něco muselo pokazit. Jenže kde a co?
Možná, že důvodem té neradostné situace budou samotná centra satelitů. Ona je totiž většinou nemají. Žádné vlastní centrum – náves či náměstí, tedy nějaké místo společenského setkávání, kde by jeden potkával druhé. Natož místo, kde by se mohl člověk setkat s Bohem. Místo těžiště jen zoufale prázdný střed… Pochroumané lidské satelity smutně se potácející kolem něčeho velmi pomíjivého…

(pokračování zítra)

Petr Plaňanský, Slovo pastýře, CKS Nymburk