Setkala jsem se nedávno s jednou svojí kamarádkou. Je vdaná, má tři děti. Jsou báječné, šikovné, chytré, nadané, krásné. Mají spoustu zájmů, navštěvují různé kroužky a oddíly, malují, sportují, tancují. Zároveň čeká na další děti, které jí a jejímu muži budou svěřeny do péče pěstounské. Pečlivě se na to s celou rodinou připravují. Také se stará o nemocnou babičku. Dost práce na jednu obyčejnou ženu. Potkaly jsme se, když jsme čekaly na své dcery nabírající znalosti a dovednosti na nějakém kroužku. Normálně je upovídaná, veselá, rázná. Tentokrát však byla nějaká zamyšlená, skoro až smutná. Čekala jsem, co z ní vyleze.
Nemusela jsem být dlouho trpělivá, rozpovídala se hned. Vyprávěla mi, že byla něco vyřizovat na úřadě a nějaká paní úřednice se jí zeptala, kde pracuje. „Řekla jsem jí, že jsem v domácnosti, a ona povídá: ‘A paní, co to je? Buď jste nezaměstnaná, nebo pracujete, ne?’ Já jsem jí řekla, že máme ty tři děti, že čekáme další do pěstounské péče a že se ještě starám o naši starou nemocnou babičku... a víš, jak reagovala? Zeptala se mě, kolik nám babička platí. Chápeš, vlastní babička?“ „A cos jí řekla?“ ptám se a sama přemýšlím, co bych asi tak odpověděla já. V duchu si přiznávám, že mě nic nenapadá, a tak zvědavě pohlížím na svou kamarádku.

(pokračování zítra)

(Co Bůh šeptá maminkám, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2010)